Jak to všechno začalo
převzato z původního webu : psáno v roce 2008
Jak to všechno začalo aneb kde jsem se tady vzal...
Je to lidičky a psi fakt těžký si po dvou a půl roce vzpomenout na svoje začátky ... , ale panička usoudila, že bych si měl ty své stránky opatřit, abych se, když jsme uznán coby plemeník, konečně taky presentoval a tak je teď na mě a paničce napsat tu v pár řádcích , jak to všechno vlastně začalo.......
Pravda je, že panička s páníčkem postavili rodový dům – resp. statek na vesnici v Českém lese a ve svých snech o životě v něm si taky usmysleli, že by takový dům měl hlídat pořádný pes, anžto na všechny ty alarmy a podobné nesmysly není spoleh.
A tak vybírali, hlavně panička, protože ta si přála mít pejska už dávno, ale nemohla si ho kvůli práci dovolit.
A jak tak vybírali, hlavně podle vlastností a podle toho, aby byl pes otužilý a mohl být celodenně venku i na mrazu, byl dobrý hlídač a přitom přátelský a dobře zvladatelný pes, došli až k plemenu hovawart.
Dokonce se jeli podívat na jednu výstavu do Českých Budějovic, protože o tomhle plemeni v jejich okruhu známých nikdo nevěděl ....a bylo rozhodnuto. Seznámili se tam s paní Peclovou, ( to je moje chovatelka) a slovo dalo slovo, že se , jakmile bude dostavěno a vrh, tenkrát CH , bude na cestě , pojede pro psí miminko.
Panička se zamilovala do černoznakaté varianty a chtěla fenečku , aby ji dobře zvládla, protože ještě nikdy žádného psa neměla. O nějakých výstavách, uchovnění tenkrát vůbec neuvažovala.
Ale ten psí Bůh zařídil, že když jsme se jako vrh CH narodili, tak černoznakatý pro paničku byl k mání jen pejsek , a tak, po chvilce váhání, po telefonu bylo rozhodnuto....vezme si pejska a bude se jmenovat Charlie.
A tak si mě panička vybrala, aniž by mě viděla.....lidičky....představte si , můj horoskop byl v mnohém podobný jejím dvěma dětem...máme prý všichni tři ascendent ve Štíru...uf, kdo tomu nerozumí, nevadí, prostě jsem její osudový třetí, ale psí dítě. Prostě do téhle rodiny bezesporu patřím.
3. srpna 2006 , přesně ve dvou měsících jsem se tedy ocitl na Troyském dvoře v nové rodině a na uvítanou kromě všech dobrot, nové boudy a ohrádky čekal na mě stejně starý kocourek Snížek .S tím jsem měl vyrůstat... ale osud mi ho po dvou měsících vzal, sousedovic pes ho sejmul, zrovna v den, když jsem se svýma páníčkama pochodoval
po Mariánskolázeňské promenádě a snažil se zaujmout¨ty nafiflený městský pejsky. Že já nezůstal tenkrát doma!!!
Pak už jsem vyrůstal na dvoře sám, a lidičky, něco se napochodoval. Jelikož se páníčkové přestěhovali do míst, kde to moc neznali a ještě ke všemu až k hranicím s Německem, snažili se zmapovat okolí a probádat všechny skryté stezky , a tak jsme skoro denně takhle špacírovali 6 i více km, občas, hranice nehranice, přechod nepřechod , nakoukli k sousedům , do země mého původu.
Panička se mi snažila učit hledat houby, ale to se mi fakt nelíbilo..radši jsem hledal místa, kde přeběhla srnka, veverka, jelen, kanec... to bylo počucháníčko ještě v době, kdy jsme se držel máminých sukní a moc se za těmi záhadnými pachy nevzdaloval....jóóó, to byly doby.
Když mi bylo asi půl roku, panička někde na internetu dala dohromady zárodek zpč-hoviparty, většinou to byli Plzeňáci, ale taky až z Kraslic, později kousek od nás, z Kladrub a už to začalo......ježdění po výletech, lítání s kamarádama a hlavně kamarádkama po loukách , lesních cestách... jo, to byly časy.
A tam jednou paničce řekli zkušenější... hele, máš krásného psa, pojeď s námi na jaře výstavu do Budějovic.....kdepak by mi tenkrát napadlo, že se mi tahle forma presentace mého ega bude líbit...začal jsem mít úspěchy....vždycky k tomu byla supr čmuchačka všech těch úžasných vůní, kterých se mi na našem dvoře nedostává , a tak jsem neprotestoval a choval se ve výstavním kruhu vždycky řádně, nechal kouknout na ty zuby, a když panička zavelela ..ááá krokodýlek ....zatajil jsem dech a pořádně rozevřel tu svou tlamu, aby mi viděl pan rozhodčí, že mám všechno, jak má být. Taky běhání v kruhu mi nedělalo problém a pochopil jsem záhy, o co tady vlastně jde.
O těch mých výstavních úspěších tady už nebudu dál mluvit, když se podíváte do mého CV, uvidíte sami...a to jsme ale nebyli s paničkou žádní vytrvalci, co jezdí na každou výstavu jako někteří jiní psi , protože panička s páníčkem obstarávají velký statek s hektarovou zahradou, kterou od základu zakládají a tak času na ježdění po výstavách moc nebylo, přesto se dařilo ....CAJC na speciální výstavě v Milovicích od rozhodčího z Německa Kunce, res CAC v Praze, CAC v Kroměříži na speciální výstavě od rakouské rozhodčí Kapsch, a pak CAC a res CACIB v Mladé Boleslavi na MV.
Že pojedu na výstavu, tak to jsem pak už vždycky vytušil...jak přišla panička a uvázala mi u ohrádky a vytáhla ty hřebeny, bylo mi všechno jasné...postupně jsme se naučil resignovat a držel jsem, i když se mi to, pravda moc nelíbilo, hlavně na jaře, kdy mi vyhřebelcovávala fest a snažila se dostat pryč všechnu tu podsadu, co mi za krutých zimních nocí narostla.. to trvalo až do léta....to jsem ji vždycky nejradši ztrácel v našem místním rybníce ...o, to je pošušňáníčko...jakmile jsem se naučil plavat, byl jsem jako v psím nebi.
Taky rád vzpomínám na chvilky, kdy mi vozili na lodičce a já se mohl kochat pohledem na tu naši Branku z vodní hladiny a koukat, kde se mihne pod loďkou štika , kapr nebo pstruh.
Taky bych měl asi zmínit svoje cvičákové zkušenosti ... no, nezačali jsme nejlíp....nejdřív jsme jezdili s paničkou do Tachova.... nic moc, zanedbaný cvičák, žádná disciplína, nikdo se nám pořádně nevěnoval a tak jsme se učili, jak nejlíp uměli, ale bohužel, protože panička neměla žádné zkušenosti s výcvikem, mnohému špatně . Až teprve loni v zimě nám doporučili cvičák v Plané, a tak skoro v roce a půl jsem se všechno musel přeučovat, panička samozřejmě taky a postupně jsme se lepšili.
V létě jsme pak byli v Kolíně, panička po pětadvaceti letech kvůli mě spala i ve stanu, a tam jsme složili moji první zkoušku. Zase se proti nám osud spikl, lilo jak z konve, panička, co si nevzala žádnou bundu, vzala na sebe ve větru vlající pláštěnku a já si tenkrát myslel, je, to je žúžo, budeme si hrát a tak jsme pokazil první část, pak mi to ale došlo, že to hra nebude a přece jen jsem se dobral k výsledku a panička byla šťastná jak blecha, že to má za sebou.
Na podzim moje chovatelka začala přesvědčovat mojí paničku, že bych měl už konečně na tu bonitaci....tj. okamžik, kdy dostanete glejt, že jste reprodukce schopný. Panička si ale usmyslila, že když bonitace, tak 1. třída....máme splněny všechny předpoklady, samé výborné z výstav, nulové kyčle, plnochrupost, tak ještě tu zkoušku..... a tak jsme se do toho obuli a v listopadu složili zkoušku ZM podle NZŘ....
No a poslední , co vám tu napíši, je můj velký den...den bonitace.... lidičky, žádná sláva, panička byla zmrzlá na kost po celodenním stání na mrazu a když dostala do ruky v sedm večer konečné hodnocení, nebyla schopná ani promluvit...co byl platný výborný povahový test AA ,.....slzy se jí draly z očí...pes, který všude na výstavách sbíral Výborné, byl hodnocen sice komisí, ale de facto jedním jediným rozhodčím panem Václavíkem , kterému se evidentně zrovna nelíbil .....
na výstavách nám psali do posudků rovný hřbet, vynikající osrstění ., tady I1, O3 ...takže sprcha v podobě bonitačního kodu moji paničku úplně uzemnila.
Od vedení klubu jsme pak dostali vysvětlení, že si majitelé psů budou muset zvyknout na delší bonitační kody než tomu bylo v předchozích letech, tedy že dochází ke zpřísnění a že si dále nemůže HW klub hrát na to, že všichni psi jsou perfektní a delší bonitační kody jsou hlavně vodítkem pro poradce chovů, aby nedocházelo k duplicitě odchylek u psů a fen.
Panička chvíli zvažovala možnost odvolání, ale pak se rozhodla, že mě bude presentovat dál na výstavách , svodech plemeníků a budeme pokračovat ve výcviku......
S odstupem dvou let od bonitace konstatuji, že při presentaci Charlieho na mnoha prestižních klubových a mezinárodních výstavách včetně zahraničních žádný další rozhodčí odchylky od standardu kromě volných pysků ( který zadal do našeho bonitačního kodu rozhodčí Václavík) neviděl a v posudcích nepopsal
No, lidičky a psí slečny , co říct na závěr ????, Mám vás všechny rád , rád budu chodit zase na výstavy a zkoušky , ale co si budeme povídat .... já jsem stejně nejradši tady u nás doma, obzvlášť, když můžu spát u paničky nohou právě ve chvíli, kdy dopisuje tyhle řádky ... cítím její blízkost a je mi fakt moc a moc dobře... zdá se mi totiž sen o jedné psí slečně ......ale to vám povím až někdy příště............